Historie absintu začala ve Švýcarsku, kde doktor Ordinaire léčil svoje pacienty zeleným elixírem vlastní výroby, který vyráběl podle receptu staré zkušené bylinkářky. Známým se absint stal až roku 1805, kdy ho ve své továrně začal ve velkém vyrábět Francouz Pernod. Během 19. století se absint stal ve Francii symbolem, který ovlivňoval tvorbu většiny umělců, a to až do doby, kdy byla jeho výroba zakázána (1915).
V roce 1830 vzali s sebou francoužští vojáci do Alžírska dostatek absintu jako lék proti malárii. Spíš než na zahánění malárie se však absint hodí k úplně jiným, nemedicínským účelům, a stal se tak nejoblíbenějším nápojem vojska. Když se pak armáda vítězně vracela do Francie, oslavovalo se v celé Francii a především v Paříži zase popíjením absintu. A tak se stalo pití absintu módou, která se velmi rychle rozšířila po celém území. V Paříži té doby má každá společenská skupina (vojáci, buržoazie, umělci - především malíři, a další) svůj oblíbený podnik: umělci Degas a Manet si dávají absint poprvé v avenue de Clichy a po válce (1870) v pařížské čtvrti Pigalle v kavárně U mrtvé krysy.

Postupně přestává být absint nápojem bohatších středních vrstev a uměleckých kruhů a začínají ho konzumovat ti nejchudší. Především dělníci se scházejí každý večer v hospodách, a aby zapomněli na bídu každodenního života, pijí právě absint. Právě v této době, kdy došlo k masivnímu rozšíření tohoto alkoholického nápoje, začíná ve vládnoucích kruzích vznikat opozice proti absintu, který se stává symbolem alkoholismu a rozkladu společnosti. Obrazy Maneta a Degase s náměty absintu se smetánce zdají být vulgární. Na počátku nového století vzniká Národní sdružení proti alkoholismu, které si klade za cíl uzákonit zákaz absintu, a to z důvodu, že „absint dělá z lidí dementy a kriminálníky, způsobuje epilepsii a tuberkulózu, z mužů dělá zuřivá zvířata a z žen mučednice“. Zákaz absintu bylo ale těžké prosadit, jelikož po celé Francii existovalo mnoho továren na jeho výrobu a stát měl z prodeje také nemalé příjmy. V roce 1915 se přece jen podařilo absint zakázat, ale důvodem k zákazu bylo spíš než zdravotní důvody vinařské lobby. Důkazem toho je i to, že hned po platnosti zákazu prodeje absintu došlo k velké armádní zakázce na dodávku vína.



Sladká pravda


Absint je emeraldově zelená alkoholická (75%) tekutina, příbuzná vermutu, které je díky přítomnosti Absinthinu, extraktu z pelyňku [Artemisia absinthium] dosti hořká. Absint býval a je populární mezi umělci (Van Gogh, Baudelaire, Jirous), věřilo se, že podporuje kreativitu. Byl také spojován s nebezpečími bohémského života a tudíž ve většině zemí zakázán.

Aktivní substance, alkohol thujol a jeho keton thujon, zdá se nemá velké účinky. Obsah trpkého pelyňkového temně zeleného oleje je asi 4 mg v jednom drinku, což od povídá 2 - 4 mg thujonu. To je příliš málo pro biologickou aktivitu a člověk se opije ze samotného alkoholu dříve, než do sebe stačí dostat větší dávku. Uvádí se, že dnes je v absintu neškodný anethol.

Chronický absintismus se projevoval křečemi, slábnutím paměti a inteligence, nespavostí, halucinacemi a epileptickými záchvaty. Stejné efekty vyvolává i samotný alkohol.

Podle Ottova slovníku naučného z roku 1888 je absint velmi silný, hořký likér, jenž zvláště dobrý ze Švýcar do obchodu přichází. Jest dvojí: obyčejný a švýcarský. Jménem extraii d ábsinth jest původ pravého absintu naznačen; připravujít' jej z výslazů nízkých bylin alpských (zejména z Artemisia absinthum - pelyňku), k nimž se přidá malé množství anýzu, koriandru, fenyklu, meduňky lékařské a heřmánku, který jej do zelenomodré barvy charakteristické obarví.

Nejvíc absintu svého času spotřebovali ve Francii. Ujal se tu v polovině minulého století. Jak praví Otta naučný: když Francouzové obsadili Alžír, vojáci museli pít vodu absintovanou jako prostředek proti zimnici. Vrátivše se domů zvyk ten tak rozšířili, že se stal zlořádem národním. Obliby největší se těšil obzvláště u lidí volnomyšlenkářských, ježto ve větším množství omamné stavy mysli vyvolává.

Tvrdí se, že i mírné pití absintu zeslabuje a ničí ústrojí tělesné. Ba dlouhé a nemírné požívání může vyvolat absintismus. Chorobu, která je křečovitými a pravdivými epileptickými záchvaty příznačná.

POKUŠENÍ PAPÁ HEMINGWAYE

“Naplnil vysoké sklenice do poloviny zelenomodrou tekutinou. Pak začal do poháru dolévat slabým čůrkem vodu a dívka pozorovala, jak se absint mléčně zakaluje. Když držela v prstech sklenici, cítila, jak hřeje, a pak, když absint ztratil žluté zabarvení a začal mít mléčnou barvu, sklenka se prudce ochladila a mladý muž nechal vodu ještě chvíli kapat" vypráví o přípravě absintu Ernest Hemingway v knize Rajská zahrada.

Způsobů, jak pít absint, je však hned několik. Počínaje prostým zapíjením absintu sodovkou až po složité přípravy nápoje, kdy se ve lžičce absintu rozpustí kostka cukru a pak se zapálí. Karamel, který kane do sklenice s absintem, údajně vyvolá reakci a teprve pak nápoj získá na kýžené opojnosti.

Tradiční konzumace Absinthu je provázena rituálem, při kterém se nechá alkohol nasáknout do kostky cukru. Ta je položena na speciální lžičce nad sklenkou Absinthu. Alkohol se zapálí, karamel stékající do sklenky se poté rozmíchá lžičkou do úplného rozpuštění. V tuto chvíli se historické prameny rozcházejí. Jedni preferují zalití sklenky vodou, až se vytvoří mléčný zákal, druzí jsou názoru, že se nápoj ihned po smíchání s cukrem pije na ex. Těžko říct, co je pravda. Jsou však známé kresby pijáků Absinthu, kteří s tupým výrazem v obličeji civí do sklenice Absinthu míchaného právě s vodou.





Portugalsko, Španělsko a Česká republika jediné evropské země, kde je doposud
výroba absintu a jeho konzumace tolerována.





Výroba Absintu



Absint se požívá ve formě emeraldovězeleného stejnojmeného alkoholického nápoje. V 19.stol. byl výrobní postup absintu asi následující: Pelyněk (A. absinthum, A.maritima nebo A.pontica) se namáčel v 85% alkoholu spolu s anýzem, fenyklem a malým množstvím muškátového ořechu, jalovce, yzopu, atd. Poté se přidávala voda a následovala destilace. Do destilátu se poté dávaly další byliny a po filtraci, byl hotový likér s obsahem alkoholu 75%. Z psychotropního hlediska zde zastával největší úlohu právě pelyněk obsahující neurotoxický a snad i neuroaktivní thujon.

Český absint se od francouzského poněkud liší, i když chuťově i barevně jsou totožné. U nás se totiž pelyněk nelouhuje v lihu, ale v teplé vodě, čímž se získají potřebné látky, bez většího množství nebezpečného thujonu (ten se ve vodě téměř nerozpouští). Takže po jeho delší konzumaci, nebudete trpět absintismem, ale spíše alkoholismem.




A závěrem jeden starý francouzský recept



Francouzský recept na absint z roku 1855 zní následovni: "Macerujte 2.5 kg sušeného pelyňku, 5 kg anýzu a 5 kg fenyklu v 95 l 85% lihu. Nechte směs namáčet nejméně 12 hodin v dvojitém kotli. Přidejte 45 l vody a zahřejte; shromáždíte 95 l destilátu. Do 40 l destilátu přidejte 1 kg římského pelyňku, 1 kg yzopu lékařského a 500 g citrónového balzámu, vše sušené a najemno rozdělené. Za mírné teploty extrahujte, pak destilát přečerpejte, přefiltrujte a slijte se zbývajícími 55 litry. Zalejte vodou, abyste dostali přibližně
100 l absintu s výslednou koncentrací alkoholu 74%.

Výrobu jsem nezkoušel, ale konzumaci již ano a dalo by se říci ... kde mám tu slepeckou hůl :-))